Na další den jsme měli objednanýho průvodce a naplánovanou prohlídku tzv. Tunelu. Vyjet jsme měli v 10:00, ale jak se stalo (ne)dobrým zvykem tohoto výletu, vyrazili jsme asi až v 11. Průvodkyní nám byla slečna, asi stejně stará jako my a než jsme k onomu tunelu dojeli, vyprávěla nám spoustu a spoustu věcí o válce, jak ona sama to prožívala, jaký to má dodnes následky...No nevím jak vy, ale já s Luckou jsme s hanbou museli přiznat, že stěží víme, že nějaká tříletá válka v Sarajevu byla. Srbové obklíčili celý Sarajevo (a protože to leží mezi horama, nedalo jim to moc práci) a obyvatelé nemohli tam ani zpět. Jediná "úniková" cesta bylo letiště. A tak se Sarajevané rozhodli, že si pod ním vykopou tunel, kterým budou prchat lidé, přicházet vojáci, proudit zásoby. Tunel má 800 m a kopali ho 4 měsíce. My jsme teda navštívili jen posledních zachovalých 25 metrů a muzeum, který vytvořila rodina, vlastnící pozemek. A byla to síla. Ještě nikdy nikdo z nás nebyl tak blízko válce...a tady ta válka dýchala úplně ze všeho...z rozstřílenejch domů, zničenejch chodníků, vyprávění pamětníků. Byl to opravdu velkej zážitek...pro mě z celýho Sarajeva největší.
Pak jsme jeli do obrovskýho parku, kde jsme se procházeli, užívali si sluníčka a snažili se přestat myslet na to, co jsme se dozvěděli v tunelu. Cestou zpět jsme zažili řešení problémů "alá jsme v Bosně"...náš autobus totiž nemoh vyjet z parku, protože auta parkovali po obou stranách cesty a on se tam jednoduše nevešel. Tak se řidič rozhodnul, že to nejvíc překážející auto jednoduše trošku přemístí. Této akce se zúčastnila většina chlapců a dívky v autobuse je mohutně povzbuzovaly...a povedlo se...normálně takhle odstranili dvě auta (a jedno shodili skoro do příkopu :) ). Nakonec jsme se jeli podívat na město z vrchu. A pak byl opět rozchod.
Takže jsme se nejdřív najedli (burek) a pak se chtěli jít podívat do mešity. Tam se bohužel nemohlo, páč měli mši/bohoslužbu nebo nevím co a tak jsme se rozhodli vrátit pozdějc a mezitím se jít podívat na hřbitov nad městem. Procházka to byla příjemná, do kopce, nestresující (i když někteří pánové měli nějaký námitky, že to je moc daleko a do moc do kopce a blabla :) ) a do města jsme se vrátili přesně tak, abysme mohli jít konečně, poprvý v životě, do mešity. Holky si zakryly vlasy vším co bylo po ruce, zuli jsme si boty a byli jsme uvnitř. Tam nic moc speciálního nebylo. Jen koberce na modlení, vyzdobenej strop a něco jako kazatelna...přesto to byl další z velkých momentů výletu.
Večer byl věnovanej party. Nejdřív byla velká nelegální preparty v hotelu a pak se jelo do nějakýho klubu. Ten byl přecpanej k prasknutí, ale hráli tam normální hudbu, takže jsme zůstali...a já pak už nevím, co se dělo, páč se mi udělalo špatně a tak už jsme trapně v jednu jela do hotelu spát. Ale dle vyprávění ostatních to byla bouřlivá noc, kdy se po návratu z klubu všichni sešli na jednom pokoji, povídali, popíjeli a to někteří tak dlouho, že místo do postele se přemístili rovnou na snídani. :)
V neděli byl zase rozchod (ano hlavní centrum Sarajeva známe teď opravdu dobře :) ), kdy jsme dokoupili suvenýry, utratili zbytek bosenských marek a my s Luckou potkali naše český kamarády. :) A pak už jen nudná, deseti hodinová cesta zpět domů...do upršený Ljubljaně.