Poslaly ho samozřejmě obě holky, ale já si sem dovolím dát jen ten od Aničky. Obě psaly totiž v podstatě totéž, jen Anička s více detaily, které nás můžou zajímat.

EILC kurz ve Slovinském Koperu

Před několika dny nám skončil jazykový kurz Slovinštiny a já bych se chtěla pokusit Vám ho alespoň touto cestou přiblížit.

Začátek byl napsán na 1.9.2008, celý kurz trval 4 týdny – do 26.9.2008 a byl umístěn na fakultě humanitních studií v historickém centru Koperu. Abychom stíhaly pondělní program, vyrážely jsme z Čech v neděli 31.8. v 6h ráno. Původně jsem měla zjištěný vlak Joža Plečnik, který kvůli výluce v Rakousku nerezervoval místa, tudíž neuvěřitelně nízká cena, kterou jsem původně měla zaplatit, se stejně neuvěřitelně zvedla. Ale díky důvtipu kamarádky, se kterou jsem zde, se z mailů, které nám posílala zdejší koordinátora, daly vybrat české adresy, našla jsem auto Češek, které jely také do Koperu na EILC. Takže cestu jsem měla téměř za poloviční cenu a ještě komfortnější než vlak J. Koper nás uvítal za 6 hodin po odjezdu z ČR, tj. téměř přesně v poledne. Proto jsme neváhaly a po malém obědě ze zásob od maminek se vrhly do moře (stejně jak potom po každé hodině slovinštiny)! Bylo horko, proto nám nevadily ani stáda mořských ježků na pobřeží za Koperem. A ačkoli jsme se s děvčaty dříve neznaly, najednou jsme si připadaly blízké – vždyť spolu budeme trávit následující půl rok, takže to ani jinak být nemůže J.

Ubytovali nás v Dijaškim domu, na středo a vysokoškolských kolejích. I když nám psali, že budeme rozházení, aby stejné národnosti nebydlely spolu, Češi spolu bydleli. Na jednu stranu nás to těšilo, ale na druhou stranu jsme ztratili jednu možnost komunikovat anglicky. Ale to se dohnalo na jiných společných setkáních, ale o tom až později. Můj pokoj jsem sdílela s Danielou, spolužačkou z naší fakulty v Brně. Byl malinký, ale pro dvě holky akorát. Měli jsme 3 postele, 3 skříně, 6 poliček, ale pouze 2 stoly a 2 židle. Ale pro nás to stačilo – do poslední skříně jsme skovaly jídlo a veškeré potraviny, co jsme kupovaly. Po několika dnech jsme si dokonce koupily i lavor na praní špinavého prádla (je tady sice prádelna, ale daleko jednodušší je vyprat si v ruce… ). Pro asi 12 pokojů byly 3 sprchy a tři záchody. Pro dvě patra fungovala jedna lednička, která však nyní fungovat přestala. Tudíž se musíme spokojit s „chladem“ v noci za oknem. Na každém patře je také kuchyňka vybavená vařičem (bez trouby!) a dřezem, v jedné je také nějaké nádobí (talíře, hrnce, příbory…), ale většinou používáme své, které jsme si dovezli z domu. Teď se měnil ředitel DDK (Dijaški Dom Koper), takže spousta věcí se nyní mění… Dokonce bude i dražší ubytování. Už teď jsem platila za osobu na měsíc 115€. Před pár dny jsme se musely přestěhovat, neboť pokoj, kde jsme bydlely, chtěl místní starý student; měla s námi v malinkém pokoji pro dvě osoby bydlet ještě třetí dívka – Rumunka, ale zdá se, že to odvolala a nedojede. A taky jsme ještě před týdnem měli na kolejích bezdrátovou síť TECHNO, ale po nástupu nového ředitele jakoby se vypařilo! Je tu nyní jen jedna plnohodnotná bezdrátová internetová síť, která je však zabezpečená a my nemáme klíč a vypadá to, že ho ani mít nebudeme. Druhá bezdrátová síť je jen v počítačové učebně v jiném patře. Ale jsme rádi, že nám nechali aspoň něco.

Stravování jsme nakonec řešili Studentskými boni, což vyšlo daleko levněji. Od FHS (fakulty humanitních studií, kde byl jazykový kurz) každý obdržel list papíru s naším jménem a číslem; jakési potvrzení, že jsme studenty v Koperu. Díky tomuto papíru jsme si mohli kupovat boni. Cena jednoho bonu se pohybovala přibližně mezi 1.20 a 2.50€. Bylo vybráno několik restaurací, ve kterých jsme tyto boni mohli používat, tudíž jsme se najedli v rozmezí výše uvedených cen, i když by jídlo normálně stálo třeba 12€ (jak je tomu v Kithajské restauraci). Což se opravdu vyplatí. I já, jakožto celiak, který si musí hodně vybírat mezi jídly, si téměř všude mohu něco k obědu dát. A je to daleko levnější, než kdybych si měla kupovat v Interspaaru těstoviny za 3€. Takže se stravováním jsem nadmíru spokojená (jen si nemám stále kde upéct chléb…a kupovat je to drahé, takže pokaždé, když někdo jede z ČR sem, přiveze mi bochník upečený doma). V Interspaaru je pro bezlepkovou dietu vytvořená speciální police, kde lze najít spoustu výrobků, které u nás v ČR najdu jen ve zdravé výživě.

Ve Slovinsku je obecně víc draho jak v ČR. Možná to dělá i to, že používají EURO. Ale tím, že si kupujeme vlastně jen chléb, vodu a sýry (zkrátka něco na snídani), neprodraží se to tolik. Na čem jsme utratili nejvíc byly národní akce, které pořádal každý národ zvlášť, ale o tom až později.

Kurz byl rozdělen do dvou částí: poznávání jazyka a poznávání země. Poznávání jazyka zahrnovaly lekce, kde jsme probírali fráze rozhovoru v kavárně, mezi kamarády…, slovíčka, která bychom mohli potřebovat, gramatická pravidla… Dostaly jsme učebnici, podle které jsme se učili. Měli jsme dva učitele. Pondělí a úterý nás učil Boštjan, celkem mladý sympatický muž. Ale hodně věcí nedokázal vysvětlit tak, aby tomu všichni porozuměli, takže některá pravidla jsme pak opakovali s Martinou, která nás učila ve středu a ve čtvrtek. Na ní se nám líbilo to, že když jsme dělali samostatnou práci, sedla si za Španěly a znova jim vysvětlila to, co nechápali. Proto ji většina lidí, ke kterým patřím i já, měla raději. Byla přístupnější… Ale co se mi na kurzu nelíbilo, byla chaotická výuka. Spoustu důležitého jsme neprobrali a učili nás to hrozně neuspořádaně. Nebyl v tom systém, chyběla návaznost… (asi je to převážně na Boštjanově straně). Ale myslím, že nás i tak naučili spoustu věcí, které jsme již stihli i použít. Kurz byl určitě užitečný, protože nebýt tohoto měsíce „navíc“, nerozuměla a neuměla bych toho tolik, co teď.

Poznávání země, kultury a lidí znamenalo jít na exkurzi. Byly to všechny pátky, které jsme měli. Začali jsme slovinským folklorem. Tady nás učili lidové tance a písničky a hráli jsme na ručně vyrobené hudební nástroje (mušle, řehtačka…). Paní, která nás vedla, celé 4 hodiny mluvila slovinsky, tudíž jsme nikdo nerozuměli ( i přes to, že naše jazyky jsou podobné). Druhý týden nám ukázali solná pole v Sečovlje (u hranic s Chorvatskem), kostel s původními freskami (Tanec smrti) v Hrastovlje, zavedli nás do starého lidového stavení s typickým pohostinstvím v Krkavči a nakonec před námi otevřeli vstup do Sveté jamy, což byla krásná jeskyně s oltářem, kde se ještě nyní sloužívají mše sv. Třetí víkend pro nás měli připravený výlet na vinici a samozřejmě bedny s nůžkami a rukavicemi. Obrali jsme vinohrad a jeli koštovat J. K vynikajícímu vínu jsme zakusovali zde slavný pršut a domácí sýr. Při odjezdu nám umožnili víno zakoupit a také nám velice vstřícný majitel udělal dobrou cenu, takže tržba byla veliká J.

Kurz byl zakončen testem, na základě kterého jsme dostali certifikát. Pro nás Čechy obecně tento jazyk obtížný nebyl, neboť naše mluva je jemu velice podobná… Ale takoví Španělé a Němky přece jen nějaké problémy s gramatikou měli. Ale díky obětavosti Martiny vše zvládli. Po napsání tohoto testu nás Martina vzala na tržnici, kde jsme obdrželi dva listy papíru, na nichž byly vytištěné obrázky zeleniny a ovoce, a my jsme měli hledat názvy těchto plodin.

Jako poděkování jsme našim kantorům koupili květiny a velké bonboniéry, řekli si nashledanou a šli slavit.

A jak se o nás starali studentští tutoři? Uspořádali pro nás zahajovací seznamovací párty, kde se většinu času bavili oni sami a my se trochu nudili. To bylo jediné, co pro nás udělali. Druhý den jsme potkali slovinského kluka Mladena, který se nás tak trochu ujal, vzal nás na pláž, kde se koupe dobře; vzal nás do baru, kde hrají dobrou hudbu a kde se nám bude i líbit – a líbilo, řekl nám zásadní informace – třeba kde je prádelna, kde je nemocnice, jak se dostaneme na nádraží… Bez něho bychom to všechno hledali sami. Bylo to od něj hezké. Naši tutoři přišli, jen když byla nějaká akce.

Kdo byl v týmu? 3Španělé, 2 Němky, 1 Portugalka, 2 Poláci, 1 Lotyška, 11 Čechů a nakonec jedna dívčina z Turecka. Když má člověk vedle sebe cizince a nikoho jiného, nezbývá mu, než začít mluvit. Nevěřila jsem, že se naučím mluvit – bála jsem se, neuměla jsem pořádně anglicky. Teď je absolutně normální každodenní konverzace v anglickém jazyce. A když někdo uměl lépe anglický jazyk, nesmál se, ale snažil se porozumět. Všichni byli velice vstřícní všichni ke všem. A jelikož jsme chtěli poznat myšlení a kulturu lidí, kteří s námi byli, každý národ si připravil večer s občerstvením, typickým jídlem, a krátkým představením své země. Bylo na tom krásné i to, že ten nápad vyšel z řad účastníků, ne tutorů, kteří se o nás stejně nezajímali. Když se nekonala žádná národní poznávací akce, šlo se do barů, do diskoték ať už v Koperu nebo v Portoroži, kde jsou vyhlášené studentské diskotéky J.

Víkendy byly většinou tráveny aktivně, čemuž se „cizinci“ divili – výlety organizovali Češi. Poznali jsme Postojenskou jamu, Rakov – Škocjan, Predjamsky grad, Piran, Portorož, Izolu, Terst a teď jsme se o víkendu byli podívat za kamarády, kteří se po skončení kurzu odpojili a jeli studovat do Ljubljany. Jen 4 lidé (4 Češi) zde zůstali studovat, ostatní měli v Koperu pouze EILC kurz.

Nyní se o nás škola stará úplně krásně, pomáhá nám se vším, co potřebujeme.. ale to už je jiné téma a o tom už jindy.

Prozatím je toto všechno. Omlouvám se, že jsem překročila limit dvou stran, ale měsíc se ve dvou stranách zhodnotit nedá.

Děkuji za vše ještě jednou a přeji pěkný den.

Anna Kučeříková

V Koperu 6.října LP 2008